V neděli mě čeká první "závodní" maraton v životě. V uvozovkách proto, protože moje ambice nejsou příliš závodní, neb na to nemám výkonnost. Spíš ze sebe jedu vymačkat maximum, bez ohledu na celkový umístění...
Mám za sebou 12 měsíců přípravy, která neproběhla podle mých představ, ale tak nějak to v životě chodí. Člověk míní, život mění, aneb jak říká jeden chytrej pán: "Když si děláte plány, bůh se směje."
Během více jak 1600 kilometrů mě potkaly dvě hlavní nepříjemnosti. Ani jedna z nich neznamenala nikterak dramatickou pauzu, ale ovlivnila počet naběhaných kilometrů. První z nich se objevila zhruba v půlce prosince a držela se mě do ledna. Jednalo se o kyčel. Pravděpodobně něco jako IT band syndrom. Druhá mě potkala čerstvě ke konci přípravy a pro změnu to připomíná patní ostruhu. Obě zranění byly patrně souhrnem jednostranný zátěže a přetížení, protože jakmile do tréninku přidám sílu, mobilitu a další prvky, spousta nepříjemností se mi obloukem vyhýbá. Plyne z toho několik ponaučení. První je cyklování tréninkový zátěže, aby nedocházelo k přetížení namáhaných struktur. Druhý ponaučení je, aby člověk pohyb minimálně co nejvíc zpestřil. Ne že bych obě dvě věci už předtím nevěděl, ale jedna věc je něco vědět a druhá věc je to skutečně dělat. Holt každej děláme chyby...
Co se taky nepovedlo, byť to nakonec bylo o pár běhů, to je zvyšování objemů naběhaných kilometrů v jednotlivých měsících. Chtěl jsem skutečně zvládnout zvedat objem celých 12 měsíců, abych to nakonec pokonil doslova v cílový rovince. Riskujte ale týden před samotným závodem zbytečný zranění že jo. Nesmysl... Upřímně už bych to tímhle způsobem nikdy neudělal (myslim to zvyšování objemů). Není to příliš moudré. Těch proměnných, který se dají zvyšovat měsíc co měsíc je mnohem víc. Ale byla to taková kotva, která mi pomohla ten rok udržet nějakej standart. V závěru jsem za tenhle krok sám sobě vděčen, byť to nebyl nejlepší nápad...
Přes tisíc chyb (to je hyperbola), kterých jsem se dopustil, jsem se dostal do cíle přípravy a o to jde především. Už vim, co to je běžet 42 kilometrů (dokonce na 250 metrovým okruhu). Vim, co to vyžaduje soustředit se celých 12 měsíců na přibližně 4 hodiny dlouhotrvající výkon. A vim, co je potřeba k tomu, abych se dostal do cíle. Běhal jsem totiž v tropech (jako že 30 + stupňů na rozpáleným betonu), běhal jsem v dešti, ve sněhu, na blátě, ve větru, naboso, v objemkách, v barefootech, s batohem i bez něj, po jídle i nalačno, otrávenej i šťastnej, úplně vybitej a totálně našláplej. Rychle, pomalu, po asfaltu, v terénu, na cestách, po ledu, v mínusovejch teplotách a díky vládním opatřením dokonce i s hadrem přes držku a jenom v rámci okresu s papírem o tom, proč opouštím obydlí v kapse. Dostal jsem se i do stavu, kdy jsem běhal na výlety, na nákupy, na tréninky (typicky badminton), na oběd (typicky k prarodičům). Kamkoliv jen to šlo. Výsledkem je, že mě už jen tak něco nerozhodí (ťuk ťuk, abych se v neděli nedivil).
Už teď vím, že tímhle maratonem to nekončí (pokud se samozřejmě něco královsky nevys*ere). Chci běhat dál. Delší trasy než maraton. Už mě tahají na B7 (to si ještě rozmyslim), na padesátikilometrový pochody a jiný úchylný zvěrstva. Běh sice už nebude v mým tréninkovým plánu věc numero uno, ale nechám ho tam. Proč? Protože můžu a chci. Nemá to nic společnýho se zdravím, bo běžet několik dlouhých hodin v kuse je asi jen o něco málo lepší, než těch několik hodin lemtat v knajpě pivo (a ano je to o kontextu). Nemá to ani nic společnýho se štěstím, protože po těch několika hodinách to chce mít člověk jenom hotový a jediný na co se těší je horká koupel a kupa žrádla. Je to pro mě prostě jenom zajímavý. Každej ten čas mezi vlastním narozením a úmrtím trávíme nějak. Já ho trávim tak, že zkoumám vlastní tělo, protože v něm žiju (oukej, tohle by šlo taky filosoficky rozebrat, ale chápejte, že po tý přípravě na to mentálně momentálně nestačim).
Kdybych měl střihnout malé okénko pro "dataře" a geeky, tak jsem teda naběhal 1621 km (plus ještě tak cca 15 připočteme za čtvrteční běh), což dělá na den asi 4,4 km a 31 km/týden (nejmasakrálnější týden jsem naběhal necelých 100 km). A to vskutku není moc (teda na mě jo, ale obecně bych si to číslo představoval vyšší). Nejdelším během byla maratonská vzdálenost. Nejlepší čas na desítku mi to hlásí 48:28, což je na trénink slušný číslo. Nejrychlejší půlmaraton za 1:56:51 a první a jedinej tréninkovej maraton jsem střihnul za 4:20:01. Celý to zabralo 167 tréninkových jednotek (a to tam nejsou některý sprinterský) a asi 175 hodin běhání (a vše okolo něj) celkem. Dohromady jsem spálil přes 120 000 kcal. Což je podle kalorických tabulek necelých 300 porcí velkých hranolek z mekáče, nebo 3 padesátikilový pytle brambor, či 1500 syrových vajec, a nebo 1800x 100g jablko Golden Delicious. Ble...
A to by bylo tak v kostce všechno. Teď už jen zbývá zregenerovat maximum sil, všechno do připravit, v neděli v 11:15 se postavit v Hradci na start a 42 kilometrů klást jednu nohu před druhou. Nic víc, nic míň.
Všem spoluběžcům hodně štěstí!