Mám za sebou návštěvu chirurgie. Podebraný palec. Já se tam nedíval, když se mi v něm hrabali. Mně stačilo vidět injekci. A cítit ji... Doteď polykám platíčka Nurofenů. V sobotu večer, dnes, si mám sundat obvazy. A neleknout se, když tam bude krev. Proč zrovna v sobotu? Co když tam ten palec nebude?
Stejně je zvláštní, že to jsou u mě vždycky prsty. Poprvé asi ve čtyřech letech. To jsem měl rozmačkané hned dva. Na ruce. Ve druhé třídě mě spolužačka při vybice vybila tak, že jsem měl zlomený zase další prst. Zase na ruce.
Tenkrát jsem za zlomený prst dostal 10.000,- Jednak nějaká pojistka ve škole a pak mě po prvním úrazu pojistil i táta. Že se to u mě vyplatí... No a teď palec na noze. Ale to není úraz. Za to peníze nebudou.
Táta měl taky rozmačkané prsty na ruce. A jeho máma taky. A můj děda, mámy táta, nemá na pravé ruce palec. Ale oni mu nějak vyřízli malíček na levé a dali mu ho místo palce na pravou. Prý fréza. Já tedy s frézami nechci mít nic společného, i když přesně nevím, co to je!
Nemůžu moc chodit. Dokud jsem v karanténě a nesmím ven, tak je mi to jedno. Ale ta karanténa dneska končí. Nevím, jestli budu moct na tělocvik a na kroužky.
Chodím na florbal, virtuální realitu a na laser games. Naši mě chtěli ještě zapsat na deskové hry. Teda máma. Abych neseděl furt doma u počítače. Ale teď u počítače sedět furt můžu, protože nemůžu chodit a nesmím ven. Ale to jsem už psal.
O čem se tak ještě dá psát?
